WARRIOR na Blog.cz

1st Cavalry Division (Airmobile) "First Team"

1.jízdní divize byla zformována v roce 1921, tradice některých jízdních pluků (Cavalry Regiment) sahá do dob bojů s indiány, například 7.jízdní pluk (7th Cavalry) je onou sedmou kavalérií, pod kterou u Little Big Hornu "krví rudne zem".

Za druhé světové války bojovala 1.jízdní divize v Pacifiku, její příslušníci bojovali i ve válce v Koreji.

Pro nasazení ve Vietnamu vznikla 1st Cavalry Division 1.července 1965 sloučením 11th Air Assault Division (Test) a 2nd Infantry Division. V srpnu 1965 připlula divize do Vietnamu, velitelství bylo umístěno v An Khe, v provincii Binh Dinh, ve II.CTZ . Ve II.CTZ divize nejčastěji operovala (operace "Silver Bayonet", "Masher", "Paul Revere" a další), na podzim 1967 se začala přesouvat na sever do I.CTZ, kde divizi zastihla ofenzíva Tet. Zde se také podílela na operacích "Pegasus" (rozbití blokády Khe Sanh) nebo "Delaware", několik operací provedla také v údolí A Shau.
Na podzim 1968 se divize začala přesouvat do III.CTZ, v květnu 1970 se divize zúčastnila také vpádu do Kambodže. 1. a 2. brigáda se vrátily do Spojených států na jaře 1971, 3. brigáda zůstala ve Vietnamu jako samostatná brigáda.

3rd Brigade, 1st Cavalry Division (Separate)

Více než rok po odchodu 1. a 2. brigády 1.jízdní divize bojovala ve Vietnamu samostatná 3.brigáda. Velitelství bylo umístěno v Bien Hoa a brigáda dál pokračovala v bojích ve III.CTZ. Koncem června 1972 opustila Vietnam i většina jednotek brigády.

Task Force Garry Owen

Po odchodu většiny jednotek 3.brigády bylo vytvořeno uskupení Garry Owen kolem 1.praporu 7.kavalerie, které působilo ve Vietnamu další dva měsíce.

Stručná historie války ve Vietnamu

Vietnamská válka je i dnes u nás neznámý konflikt. V letech socialismu nám byla vietnamská válka předkládána jako příklad americké imperialistické agrese, která byla spravedlivě potrestána vietnamským lidem, samozřejmě vedeným komunistickou stranou. Američané se ale nesnažili získat nové území, pouze zabránit rozšíření komunismu na celou Indočínu (někdy ovšem při své snaze zabránit šíření komunismu podporovali režimy horší než byli komunisté, tím nemám na mysli přímo jihovietnamskou vládu, i když ta asi také nebyla nic moc).

V roce 1945, po kapitulaci japonských vojsk v Indočíně, se k moci dostal Ho Či Minh a jeho politicko-vojenská organizace Viet Minh. Francie se nehodlala vzdát své předválečné kolonie a po skončení vyjednávání vypuklo mezi Viet Minhem a francouzkými jednotkami ozbrojené nepřátelství. V této době došlo k dělení Vietnamu, kdy Ho Či Minh přestěhoval svou vládu do Hanoje a Francouzi ustanovili svou koloniální vládu v Saigonu. Od roku 1946 do roku 1954 bojovali Francouzi se spojeneckými vietnamskými jednotkami proti Viet Minhu. Tato válka skončila francouzkou porážkou u Dien Bien Phu. Po porážce u Dien Bien Phu a na základě dohod v Ženevě ukončila Francie svou koloniální správu Indočíny. Zároveň "Ženevské dohody" rozdělily Indočínu na tři části - Kambodžu, Laos a Vietnam. Vietnam se současně dělil podél sedmnácté rovnoběžky na VDR na severu a na jižní republiku, jejíž vládu pomáhali ustanovit Francouzi. Podle těchto podmínek mělo rozdělení trvat dva roky, poté se počítalo s volbami, z nichž by vzešlo rozhodnutí, zda bude země znovu sjednocena či zůstane rozdělena. Signatáři Dohod byly pouze Vietnamská demokratická republika a Francie. Dohody nepodepsaly USA ani delegace Jižního Vietnamu.

Během roku 1956 se na území Jižního Vietnamu objevily skupiny komunistických guerill - pozdější Viet Cong. Jejich vytvoření bylo ulehčeno tím, že po roce 1954 došlo k rozsáhlé migraci obyvatel z VDR do jižního Vietnamu a naopak. Tito partyzáni začali podnikat útoky na vojenské i civilní cíle a zahájili kampaň zastrašování obyvatelstva. K volbám nedošlo a na Sever proudilo z ČLR a SSSR stále více zbraní. Ho Či Minh se chystal k tažení na jih a Viet Cong mu měl vytvořit podmínky k převzetí moci.

V červenci 1954 jmenoval císař Bao Dai prvním premierem jižního Vietnamu proamericky orientovaného Ngo Dinh Diema. Prezident Eisenhower schválil program vojenské pomoci Jižnímu Vietnamu a američtí poradci začali po Francouzích postupně přebírat úkoly spojené s výcvikem saigonských jednotek. V roce 1955 dal Diem ve zmanipulovaných volbách sesadit císaře, vyhlásil Vietnamskou republiku a stal se jejím prvním prezidentem. V srpnu 1959 se konaly v Jižním Vietnamu druhé parlamentní volby. I když Diemova strana zvítězila, v zemi se začaly ozívat hlasy proti Diemově politice poznamenané korupcí. Toto byl počátek politické nestability v zemi a zárodek převratů. Počet amerických poradců neustále vzrůstal, ale partyzánům se i tak dařilo citelně zasahovat a unikat. Konvenčí způsob boje, ke kterému byla armáda cvičena, nevyhovoval specifikům partyzánské války. Ta vyžadovala pohyblivost a rychlé manévry menších jednotek. Ke zvýšení pohyblivosti byly koncem roku 1961 vyslány do Vietnamu první letky vrtulníků a transportních letadel.

Letouny C-123 se ihned zapojili do postříku džungle defoliantem Agent Orange. V první fázi šlo o oblasti s koncentrací Viet Congu mezi Bien Hoa a Vung Tau. Později byl zbaven vegetace pás kolem kambodžské hranice, kudy docházelo Ho Či Minhovou stezkou k infiltraci jednotek Viet Congu a později NVA (pravidelná severovietnamská armáda). V oblastech zbavených vegetace bylo možné lépe sledovat přesuny nepřátel. Postřiky byla také ničena úroda na polích v oblastech kontrolovaných Viet Congem. Je jasné, že u rolníků žijících v těchto oblastech nebyli Američané nijak populární.

V únoru 1962 dorazili do Vietnamu Zelené barety z 5.skupiny Sil zvláštního určení (5.SFGA), kteří začali výcvik ve vedení partyzánské války a prováděli výcvik horských kmenů. Do poloviny roku 1964 měli Američané ve Vietnamu 259 vrtulníků, transportní a lehké pozorovací letouny. Počet mužů dosáhl výše 25 000, stále se však jednalo o pomocné síly a instruktory. Vysílání nových poradců nemohlo přinést zvrat v konfliktu. Do Vietnamu bylo potřeba dostat plně vyzbrojené jednotky.

Záminkou pro jejich vyslání se stal "incident v Tonkinském zálivu". 2.srpna zachytil torpédoborec USS Maddox na radaru tři severovietnamské torpédové čluny, blížící se v bojové formaci. Američané se nechali rádi vyprovokovat a čluny potopili. O dva dny později došlo údajně k dalšímu napadení torpédoborců Maddox a Turner C.Joy. I když celá událost nebyla dodnes uspokojivě osvětlena a Američanům nevznikly žádné škody, odhlasoval Kongres rezoluci o Tonkinském zálivu, opravňující prezidenta použít v jihovýchodní Asii sílu proti agresorovi. Prezident Johnson nařídil na základě rezoluce bombardování cílů ve VDR a rozhodl o vyslání plně vyzbrojených a bojeschopných jednotek do jižního Vietnamu. Válka vstoupila do fáze tzv. amerikanizace.

Počátkem března přerostly odvetné nálety na Severní Vietnam v masívní leteckou ofenzívu "Rolling Thunder". Zároveň v Da Nangu přistály první jednotky Námořní pěchoty (USMC), další vrtulníky a bojová letadla. Pomoc přišla právě včas, neboť na konci jara připravoval nepřítel Vietnamskou republiku týdně o prapor pěchoty a okresní město. V květnu 1965 se do Vietnamu přemístila první jednotka US Army, 173. výsadková brigáda. V létě 1965 byly pod kontrolou Viet Congu již rozsáhlé oblasti. V těchto oblastech přeměnili povstalci vesnice na své opěrné body. Velitel MACV (Velitelství vojenské pomoci, Vietnam) gen.Westmoreland dostal proto rozkaz zapojit vojska do boje s nepřítelem, bude-li o to požádán jihovietnamskou armádou (ARVN). Zároveň začaly proti oblastem obsazeným Viet Congem operovat strategické bombardéry B-52. Dorazily další americké jednotky jako 1.pěší divize "Big Red One" nebo 1.brigáda 101.výsadkové divize "Screaming Eagles".

V srpnu a září došlo k celkové eskalaci bojů a příslušníci Viet Congu a NVA se objevovali ve stále větších počtech. Komunisté se snažili dosáhnout svého cíle dříve než sílící americké jednotky převezmou iniciativu. V září se začala přemisťovat do země 1.jízdní divize (aeromobilní) disponující 443 vrtulníky. Jak název napovídá, byla divize přepravována vzduchem a to včetně těžkého dělostřelectva. Klíč k boji s partyzány spočíval ve schopnosti dopravit vojska do bojového kontaktu s nepřítelem a tatáž vojska odtud odvézt zpět. Takovou schopnost měl pouze vrtulník. Válka ve Vietnamu si proto vysloužila přívlastek "válka vrtulníků". Vrtulník byl používán k přepravě vojsk, techniky i zásob, k průzkumu, jako sanitní nebo jako létající dělostřelectvo (raketami vyzbrojené vrtulníky tzv. gunshipy). Americká strategie spočívala také v systému základen. Divize byly rozmístěny na silně opevněných základnách, menší základny v síle praporů a rot byly umístěny v odstupech v okolí větších základen. Druhá řada těchto základen byla umístěna tak, aby mohly podporovat dělostřelectvem jedna druhou a také jednotky v poli. Z těchto základen operovaly jednotky pátrající po přítomnosti nepřítele. Na základnách vládla nuda, kterou Viet Cong zpestřoval občasnými minometnými a raketovými přepady nebo pokusy o dobytí základny.

Na podzim 1965 došlo k významnému střetu v údolí Ia Drang, když vojáci 1.jízdní a ARVN rozprášili tři pluky NVA. Porážka znamenala pro komunisty šok. Do bitvy na Ia Drangu neutrpěli porážku takových rozměrů. Rok 1965 byl v této válce velmi důležitý. Koncem roku bylo v zemi 185 000 Američanů a díky jejich angažovanosti nedrželi komunisté iniciativu tak pevně v rukou. Hanoj již nemohla podceňovat sílu amerických vojsk a musela počítat s tím, že i nadále poroste. Úměrně s tím se zvyšovala sebedůvěra a bojeschopnost ARVN. Přesto byla ARVN Američany podceňována a nebyla do "amerických" akcí nasazována ve větším měřítku (to se vymstilo po odchodu Američanů). Vzrostl také počet náletů na VDR. Karta se začala pomalu obracet a ofenzíva komunistů byla prakticky zastavena.

V roce 1966 přijeli do Vietnamu další jednotky, 25.pěší divize "Tropic Lighting", 4.pěší "Ivy Division", 11.tankový pluk "Blackhorse Regiment" a 199.lehká pěší brigáda, vytvořená přímo pro službu ve Vietnamu. V letech 1966 a 1967 prováděli Američané hlavně vyčišťovací operace v oblasech kontrolovaných partyzány. V roce 1967 byla provedena jedna z největších akcí ve Vietnamu, operace "Junction City", které se zúčastnilo 45 000 mužů. Tyto vyčišťovací operace ale nebyly stoprocentně úspěšné, protože nepřítel po bitvě na Ia Drang netoužil po žádném dalším velkém střetnutí a většinou, pokud to bylo možné, se stáhl do Kambodže nebo Laosu. Na konci roku 1967 měly USA ve Vietnamu 485 000 vojáků a vybojovaly si znatelnou převahu. Vítěztví se zdálo na dosah. Za dveřmi ovšem byla "ofenzíva TET", zlom ve Vietnamské válce.

Svátky TET jsou obdobou našich Vánoc a Nového roku. Předehrou k TET ofenzívě bylo obklíčení základny USMC a SF v Khe Sanh na severu země. 21.ledna 1968 obklíčily základnu dvě divize NVA a základna musela být zásobová letecky. Obklíčení základny mělo patrně sloužit k odvrácení pozornosti od nadcházející TET ofenzívy, v případě dobytí mělo být americkým Dien Bien Phu.

Vlastní TET ofenzíva vypukla v noci z 30. na 31. ledna, když vojáci VC a NVA porušili příměří a zaútočili na většinu důležitých měst a vojenských základen v Jižním Vietnamu. Hanoj si od útoku slibovala vyprovokování protivládního a protiamerického povstání. To se ale nekonalo.Intenzita bojů byla různá, ve většině měst byli komunisté do dvou týdnů poraženi. Nějtěžší boje byly v Saigonu a hlavně v bývalém císařském městě Hue, které drželi komunisté přes měsíc.

Po porážce partyzánů ve městech směřovala hlavní pozornost k obklíčené základně. 6000 obránců bylo po celou dobu obklíčení pod těžkou dělostřeleckou palbou. Zásobovací letouny provedly přes 1000 vzletů. 1.dubna byla spuštěna operace "Pegasus", vedoucí k rozbití blokády. Akce trvala 14 dní. Po rozbití blokády následoval tradiční ústup komunistů do Laosu a Kambodže. Zdálo by se, že Američané dosáhli dalšího vítěztví. Možná ve Vietnamu, nikoliv však v USA. Američné, přesvědčovaní že se válka blíží ke konci, se divili jak velkou akci dokázal "poražený" nepřítel provést. Zároveň s tím se ptali, jak dlouho ještě válka potrvá a kolik bude stát životů. Mírové hnutí narůstalo, veřejnost již nehodlala dále podporovat pokračování bojů. Přesně to si Ho Či Minh přál a v toto směru mu vyšla "ofenzíva TET" na jedničku. Bylo zastaveno bombardování VDR a v květnu začaly v Paříži předběžné mírové rozhovory. Prezident Johnson oznámil, že nebude kandidovat ve volbách a 5. listopadu se prezidentem stal Richard Nixon, slibující voličům stažení vojsk z Vietnamu. V červnu 1969 byla odstartována tzv.vietnamizace konfliktu, postupné stažení amerických vojsk. V lednu 1970 byla provedena nejvýznamnější akce od TET ofenzívy. Spojenci překročili kambodžskou hranici a zabavili značné množství materiálu, např. 200 nákladních vozidel, 18 000 kg výbušnin a miliony nábojů. Americká vojska již neprováděla žádné větší akce a pokračovalo jejich stahování. Pokračovaly také mírové rozhovory, ale komunisté dobře věděli, že Američané opustí Jižní Vietnam tak jako tak. 27.ledna 1973 byla podepsána " Dohoda o ukončení války a obnovení míru ve Vietnamu". Přes uzavření dohod prováděl Viet Cong dál teroristické útoky. Válka pokračovala dál pouze bez účasti USA a ostatních spojenců. Celá fraška skončila v dubnu 1975 kdy byl během měsíce Jižní Vietnam komunisty "osvobozen".

Ho Či Minova stezka - mapa

Bell UH-1 Iroquois

UH-1 Jednomotorový (verze UH-1N dvoumotorový) víceúčelový vrtulník klasického uspořádání s dvoulistým nosným a vyrovnávacím rotorem, určený k přepravě osob a materiálu. Oficiální jméno zní Iroquois, ale většinou je známý pod přezdívkou "Huey" (původní označení bylo HU-1)

Pod vojenským označením UH-1 se skývají tři modely:
Bell Model 204 (verze UH-1A, B, C, E, F, L, M a HH-1K)
Bell Model 205 (verze UH-1D, H, V, HH-1H a EH-1H)
Bell Model 212 (verze UH-1N)

UH-1B Motor T53-L-5 o výkonu 715 kW, pozdější série mají motor T53-L-11 (820 kW). Nákladní kabina pro sedm osob, tři zraněné nebo 1350 kg nákladu. Verze B byla ve Vietnamu používána také jako gunship. Gunshipy UH-1B nosily různé kombinace výzbroje např: granátomet ráže 40 mm a rakety ráže 70 mm.

UH-1C Motor T53-L-11, oproti UH-1B má širší rotorové listy a změněnou hlavu nosného rotoru. "Huey model Charlie" vznikl jako gunship, tento gunship je známý také jako "Huey Hog" nebo "gunship model Charlie".

UH-1E Verze vycházela z UH-1C a byla určena pro USMC. V kabině bylo místo pro osm osob. Vrtulníky se používaly k přepravě i k palebné podpoře. Dodávka strojů začala v roce 1964, skončila po roce a bylo vyrobeno 192 kusů.

UH-1F Verze pro USAF určená k dopravě raket mezi základnami. Konstrukce vycházela z verze UH-1B, měla však motor T58-GE-3 o výkonu 950 kW redukovaným na 820 kW. Ve Vietnamu je používala jediná jednotka, 20.SOS/14.SOW "Green Hornets". Někdy bývá označován jako UH-1P nebo UH-1F/P.

UH-1D Model 205 se od modelu 204 lišil především delším trupem a větší kabinou. Do UH-1D se montoval motor T53-L-11 o výkonu 820 kW. Kabina pro 12 až 14 osob, šest raněných, nebo 1800 kg nákladu. Verze D se také používala jako gunship.

UH-1H Motor T53-L-13 o výkonu 1044 kW. Americké armádě

Bell AH-1 Cobra AH-1 (Bell 209) Jednomotorový (AH-1J dvoumotorový) bitevní vrtulník klasické koncepce s dvoulistým nosným a vyrovnávacím rotorem. Využívá dynamické soustavy z UH-1C. V úzkém trupu sedí vpředu střelec/druhý pilot a za ním pilot/velitel. Střelec ovládá otočnou věž s náměrem +25° až -50° a odměrem 115° na každou stranu. Na křídle o rozpětí 3,25 m jsou čtyři závěsníky pro přídavnou výzbroj. Prostory posádky a důležité celky jsou chráněny pancéřováním.

AH-1G Motor T53-L-13 o výkonu 1045 kW redukovaným na 820 kW. Střelecká věž mohla nést dva rotační kulomety M134 ráže 7,62 mm se zásobou 4000 nábojů na zbraň nebo dva granátomety M-129 ráže 40 mm se zásobou 300 nábojů na zbraň, popřípadě jejich kombinaci. Jako přídavnou výzbroj bylo možné zavěsit kombinaci různých raketnic a kulometů. Např: 2 x 19 raket v raketnici XM159 + 2 x 7 raket v raketnici XM157; 2 x XM159 + 2 x minigun XM18 nebo také 4 x XM159 (v tomto případě nesla palivo pouze na třicet minut letu).

AH-1J Dvomotorová verze pro USMC. Tuto Cobru poháněly dva turbohřídelové zpřažené motory T400-CP-400 (vojenská verze motoru PT6T-3B) s celkovým výkonem redukovaným na 962 kW. Pod přídí měla elektricky poháněnou věž s tříhlavňovým kanónem M-197 ráže 20 mm se zásobou 750 nábojů. Na závěsníky bylo možné naložit výzbroj o celkové max. nosnosti 990 kg. Prototyp vzlétl 14.října 1969. Do konce výroby v roce 1975 bylo vyrobeno 67 kusů.

Sikorski H-3 Seaking H-3 (S-61A/B, S-61R) Dvoumotorový protiponorkový a víceúčelový vrtulník klasického uspořádání s pětilistým nosným i vyrovnávacím rotorem. Vodotěsný trup umožňuje přistávat na vodní hladině. Automatické sklopné listy nosného rotoru a zadní část ocasního nosníku.

SH-3A (S-61A) Základní protiponorková verze pro US Navy. Motor T58-GE-8B o výkonu 2 x 932 kW. Dvoumístná pilotní kabina, v zadní kabině je pracoviště pro dva operátory sonarů. Protiponorková výbava - ponorný sonar, akustické bóje, samonaváděcí torpédo. Hlavní podvozkové nohy se zatahují do pouzder (plováků) na bocích trupu.

HH-3A Vyhledávací a záchranná verze pro US Navy. Přídavné pancéřování pilotní kabiny a palivových nádrží. Dva rotační kulomety M134 7,62 mm. Chybí protiponorkové vybavení.

CH-3C (S-61R) Transportní verze pro USAF. Motory T58-GE-1 o výkonu 2 x 969 kW. Kabina pro 25 až 30 vojáků, 15 raněných nebo 2270 kg nákladu. Kabina je přístupná sklopnou záďovou rampou a dveřmi na pravé straně. Hlavní podvozkové nohy se zatahují do gondol na bocích trupu, příďová noha zůstává za letu v polozatažené poloze.

HH-3E Jolly Green Giant. Vyhledávací a záchranná verze pro USAF. Motory T58-GE-5 o výkonu 1118 kW. Palivové nádrže se samosvornými obaly a zvýšenou kapacitou, nástavec pro tankování za letu, pancéřování vybraných soustav. Na pravé straně trupu je naviják pro vytahování osob, vrtulník je vyzbrojen kulomety 7,62 mm.

Piasecki CH-21C Shawnee CH-21 Jednomotorový transportní vrtulník se dvěma třílistými rotory. Vrtulník unesl 22 vojáků nebo 12 zraněných a dva ošetřovatele.

První CH-21 "Workhorse" byly dopraveny do Vietnamu v prosinci 1961, aby převážely vojáky ARVN. Později byly nahrazeny vrtulníky UH-1 a CH-47.

Sikorski CH-37 Mojave

CH-37 (S-56) Těžký dvoumotorový transportní vrtulník klasické koncepce s pětilistým nosným a čtyřlistým vyrovnávacím rotorem.

Sikorski S-56 vznikl na základě požadavku USMC na útočný transportní vrtulník (assault transport helicopter - vrtulník měl přenášek vojáky i techniku během vyloďovacích operací). Pětilistý rotor (v boji mohl o jeden přijít) poháněly dva pístové motory Pratt & Whitney R-2800 (za druhé světové války poháněly tyto motory například letadla P-47 Thunderbolt, F4U Corsair nebo F6F Hellcat), umístěné spolu se zatahovacím podvozkem v gondolách mimo trup. V trupu tak vznikl dostatek místa, vrtulník mohl převážet 26 plně vyzbrojených vojáků, nebo dva jeepy či 24 nosítek se zraněnými. S-56 byl první Sikorského dvoumotorovou konstrukcí, ve své době to byl největší vrtulník v západním světě, byl držitelem dvou rekordů a dodnes snad zůstal největším vrtulníkem s pístovým motorem. Ale i díky motorům vrtulník celkem rychle zastaral a byl nahrazen jinými typy - CH-53, CH-54, CH-56, CH-57.

CH-37B - US Army si v roce 1964 zapůjčilo jeden z prototypů HR2S, na jehož základě si objednala 94 kusů H-37A, které byly počátkem 60.let přestavěny na standart H-37B zástavbou autostabilizačního zařízení, které umožňovalo zdvihání nebo spouštění nákladu ve visu. Na CH-37B byly stroje přeznačeny v roce 1962 při sjednocení značení. Ve službě vydržely do konce 60.let.
V období 1963 - 1965 létalo ve Vietnamu několik kusů u 56th Transportation Company se základnou v Tan Son Nhut a 611th Transportation Company z Vinh Long.

CH-37C, původně označovaný jako HR2S-1. Právě kvůli dvojce v označení získal přezdívku "the Deuce". Prototyp vzlétl v roce 1953, první ze šedesáti sériových kusů obdržel USMC v roce 1956, v roce 1962 byl při sjednocení označení letadel a vrtulníků přeznačen na CH-37C.
Ve Vietnamu CH-37C používal USMC k přepravě poškozených vrtulníků nebo letadel, létal u jednotky H&MS-16 (Headquarters and Maintenance Squadron) od září 1965 do února 1967.

Boeing CH-46 Seaknight

CH-46 (Boeing Model 107) Dvoumotorový víceúčelový transportní vrtulník se dvěma tandémově uspořádánými třílistými protiběžnými nosnými rotory. Dva turbohřídelové motory jsou zabudovány do horní části trupu po obou stranách zadního pylonu. V případě vysazení jednoho motoru jsou oba rotory poháněny motorem druhým. Nákladová kabina pojme 26 vojáků nebo 2000 kg nákladu, je přístupná sklopnou záďovou rampou a dveřmi na pravé straně trupu. Pod trup lze zavěsit břemeno o hmotnosti 4500 kg. Vodotěsný trup umožňuje v případě nouze přistání na vodní hladině. Nezatahovatelný tříkolový podvozek.

CH-46A Základní verze pro USMC. Motory T58-GE-8B o výkonu 2 x 932 kW. Kabina pro 25 vojáků, 15 raněných nebo náklad do hmotnosti 1850 kg. Rotorové listy mají automatické sklápění pro uložení v lodním hangáru.

CH-46D Motory T58-GE-10, nosnost 2000 kg nákladu.

CH-46F Vylepšené elektronické vybavení.

CH-46E Poslední verze pro USMC, na kterou byly přestavěny starší CH-46D/F. Motory T58-GE-16 o výkonu 2 x 1394 kW.

M35 M35, známý jako "Eager Beaver", začala vyrábět firma Reo v roce 1950. Výroba probíhala i u dalších výrobců (Studebaker, Curtiss Wright, Kaiser Jeep, AM General, White) a do konce 80. let vyrobily na 150 000 vozidel, z toho asi 65 000 pro americké ozbrojené síly. Pozdější modely měly místo zážehového motoru dieslový nebo vícepalivový, modernizováno bylo také řízení, odpružení, brzdy. Kromě základního valníku M35 existovaly i další modely - sklápěč M47, tahač M48, cisterna na benzín M49, cisterna na vodu M50, vyprošťovací M60 a další modely. Zajímavou variantou jsou ATAV nebo-li guntrucks.

M37

M37 (Dodge T245) je třičtvrtětunový nákladní automobil s pohonem 4x4. Vyráběn byl v letech 1950 až 1954 a jako M37B1 (T245A) potom v letech 1957 až 1968. Vyrobeno bylo více než 110 000 kusů. Kromě základního provedení M37 existovaly i jiné modely jako velitelský M42, údržbový M201 nebo sanitní M43 (ten měl delší podvozek). Některé vozy byly vybaveny navijákem.

M54

M54 vyráběli od počátku 50. let firmy Diamond T, International a Mack, později se k nim připojil i Kaiser Jeep/AM General Corp. Zážehový motor byl později nahrazen vznětovým a vícepalivovým. Kromě valníku existovaly i další verze, tahač (M52), sklápěcí (M51), pojízdná dílna, odtahový a další. Vozidla byla vyráběna do 80. let. Tak jako M35, i M54 byly upravovány jako guntrucky doprovázející konvoje.

M135 M135 vyráběla firma GMC od počátku 50.let. Nevyráběl se však příliš dlouho, protože byla zahájena výroba standardizovaného modelu M35 od firmy Reo. Kromě valníků M135 a M211 existovaly další varianty - sklápěcí M215, cisterna na benzín M217, pojízdná dílna M220, tahač M221 a cisterna na vodu M222.

M151 MUTT M151 MUTT (Military Utility Tactical Truck) začal vyvíjet Ford v roce 1951 jako náhradu za Jeep M38, konstrukce byla pravděpodobně ovlivněna německým vozidlem DKW Munga. M151 má samonosnou karoserii s nezávislým zavěšením všech kol, náhon na všechna čtyři kola a čtyřstupňovou převodovku. Zajímavostí je možná vodotěsná elektrická instalace (24 V). První sériové M151 se začaly vyrábět v roce 1960.

Verze M151A1 se začala vyrábět v roce 1964, oproti M151 došlo k menším změnám na zadní nápravě, která byla zesílena. Nezávislé zavěšení kol mělo za následek jednu nehezkou jízdní vlastnost. Při zatáčení ve velké rychlosti bylo vozidlo nestabilní a při prudkém zatočení lehce došlo k převrácení vozidla.
Další verzí byl M151A1C vyzbrojený bezzákluzovým kanónem ráže 106 mm a sanitní M718 s prodlouženou zádí.

Problémy se stabilitou v zatáčkách měla vyřešit verze M151A2, která přišla do výroby v roce 1970 a u které byla použita zadní náprava se šikmým ramenem. Problém převrácení to částečně vyřešilo, ale tohoto neduhu se M151 nikdy úplně nezbavil.
Na první pohled se M151A2 liší od předešlých verzí předními světlomety a blatníky, liší se i v dalších detailech jako je nedělené čelní sklo s elektricky poháněnými stěrači, jiný přední nárazník, volant apod.
Z M151A2 vychází sanitní M718A1 a M825 vyzbrojený bezzákluzovým kanónem M40 nebo později i s odpalovačm střel TOW.
M151A2 se vyráběl až do roku 1985, kdy ho nahradil HUMMER. Protože americké Ministerstvo obrany považovalo všechny M151 za nebezpečné pro veřejné komunikace, nedošlo k odprodejí přebytků, ale všechny M151 měly být zničeny. Vůz se ale vyvážel do mnoha států, kde toto nařízení neplatilo.

M274 Mechanical Mule M274, oficiálně označovaný jako Truck,Platform, Utility:1/2-Ton,4x4, neoficiálně jako "Mechanical Mule" nebo "Army Mule". "Muly" sloužily u US Army a US Marines. První modely M274 a M274A1 byly poháněny čtyřválcem Willis, pozdější verze pak dvouválci Continental Hercules. Používaly se pro přepravu materiálu, uvezly náklad o hmotnosti 450kg. Řízení bylo nastavitelné, řidič mohl řídit vestoje nebo vsedě. Ve výrobě od roku 1956.

XM571 Pásové vozidlo pro přepravu nákladu. Za část, ve které seděl řidič a posádka bylo možné připojit jeden nebo dva vleky. Motor Chevrolet Convair byl v části s řidičem, vlek (nebo dva vleky) byl poháněný přes pružnou hřídel. Kloubové spojení umožnovalo pohyb o 30° na každou stranu. XM571 byl postaven aby mohl překonávat různý terén - sníh, písek, bláto, bažiny, ve vodě mohl plavat rychlostí 3 km/h. Uvezl asi 1 000 kg nákladu.

XM571 byl výrobek firmy Canadair, tovární označení bylo CL-91. Vyrobeno bylo 63 strojů, 57 jich odebrala americká armáda, po dvou kusech kanadská a britská armáda, zbylé dva stroje se používaly jako zkušební.

LARC5 LARC5 byl určen k dopravě nákladu z plavidel na souš. Uvezl až 4,5 tuny nákladu nebo 20 plně vyzbrojených vojáků. Motor je uložen na zádi. V letech 1962 až 1968 bylo vyrobeno 950 vozidel.

M551 Sheridan

Lehký tank M551 byl vyráběn v letech 1965 až 1970 a celkem bylo vyrobeno 1 662 stroje. Jednalo se o lehký tank, určený k průzkumu a do výzbroje výsadkových divizí, protože mohl být přepravován vzduchem. M551 mohl vystřelovat vodičem řízené střely Shilelagh. Jako hlavní slabina se uvádí zranitelnost pozemními minami, to se projevilo i ve Vietnamské válce, kde měl Sheridan velké problémy.

M41 Lehký tank M41 Walker Bulldog se začal vyrábět v roce 1951 a ve službě nahradil starší tanky M24 Chaffee. Na svojí dobu byl vybavený přesným kanónem, mezi jeho necnosti patřila žíznivost a hlučnost.
Podvozek tanku M41 se stal základem dalších vozidel - protiletadlového kanónu M42 Duster, samohybných houfnic M44 a M52 a APC M75.
M41 mělo nebo dosud má ve výzbroji několik států. Kromě Spojených států (zde ho nahradil M551 Sheridan) to byla Brazílie, Taiwan, Thajsko, Chile, Dánsko, Dominikánská republika, Guatemala, Tunis a Somálsko.

Spojené státy začaly s dodávkami tanků M41 jižnímu Vietnamu počátkem roku 1965, ale protože v následujících letech nesly největší tíhu bojů Američané, nebyly jihovietnamské M41 zpočátku příliš přetěžovány v bojích, nejčastěji sloužily k obraně základen nebo větších měst a to i jako ochrana před případným politickým převratem - důstojníci tankových jednotek byli často dosazování do svých pozic na základě politické spolehlivosti. Při obraně měst se M41 uplatnily v roce 1968 během ofenzívy Tet (díky tomu se začalo měnit i složení důstojnického sboru a šanci dostali i schopní a nejen politicky spolehliví velitelé). Po roce 1968 začaly být tanky M41 nasazovány do bojů častěji, v roce 1970 se zúčastily invaze do Kambodži.

Tři squadrony tanků M41 byly také při vpádu do Laosu (operace Lamson 719), kde 19.února došlo poprvé k tankovým soubojům s tanky protivníka. Během bojů o LZ 31 zničilo pět M41 šest severovietnamských T-54 a šestnáct PT-76. Byl to asi jeden z mála úspěchů této operace, při které ztratila ARVN mnoho lidí i techniky, včetně několika M41.

M41 zůstaly ve službě až do pádu jižního Vietnamu v roce 1975. Část strojů padla do rukou komunistů, kteří je dále provozovali a použili třeba k invazi do Kambodže v roce 1979.

M48 Patton Střední tank M48 se začal urychleně vyrábět v roce 1952, tedy v době korejské války. První verze trpěly řadou nedostatků (nízká spolehlivost, malý operační dosah). Ve Vietnamu jezdila verze M48A3, u které se podařilo tyto nedostatky odstranit. Tato verze se začala vyrábět v roce 1963. Na základě M48 se stavěl plamenometný tank M67 a také vyprošťovací vozidlo.

M24 Chaffee Lehký tank M24 Chaffe se dostal do výzbroje na konci druhé světové války. Posádku tvořilo 5 mužů, velitel, střelec, nabíječ, řidič a pomocník řidiče. Byl používán v korejské válce, ve výzbroji ho měla i Francie.

Prvních asi 75 tanků M24 získala nově vzniklá ARVN v roce 1955 od Francouzů, kteří na základě Ženevských dohod opouštěli Indočínu. Další tanky obdrželi Jihovietnamci z amerických dodávek.

Chafee nebyly v bojích proti Vietkongu nijak zvlášť využívány, více byly vidět na přehlídkách nebo akcích na ochranu nebo podporu Diemovy vlády. Počátkem roku 1965 je u jednotek vystřídaly M41 Walker Bulldog. M24 byly zabudovány do obrany základen, často z nich byly vyjmuty motory, na které stejně nebyly náhradní díly. Vyjímku tvořilo 12 strojů, které pod velením VNAF chránily letiště Tan Son Nhut minimálně do roku 1972.

Centurion

Centurion začali Britové vyrábět krátce po skončení druhé světové války. Výroba byla ukončena v roce 1962 a vyrobeno bylo asi 4 500 kusů. Tank Centurion používali ve Vietnamu Australané z 1st Armored Regiment (1.obrněný pluk) Royal Australian Armored Corps.

M113

M113 je asi nejpoužívanější obrněné vozidlo pěchoty. Výroba byla zahájena v roce 1960, v roce 1964 byla spuštěna výroba verze M113A1. Ve Vietnamu byla hodně rozšířená verze M113 ACAV (Armored Cavalry Assault Vehicle), která měla těžký kulomet ráže .50 chráněný věžičkou, na bocích byly pancéřové štíty pro kulomety M60. Kvůli strachu z min seděli vojáci většinou nahoře na korbě, i přesto, že to bylo zakázané. M113 tvořila základ dalších vozidel jako M106 (s minometem ráže 107 mm), M577 (velitelské stanoviště), M548 (pro dopravu nákladu) a dalších vozidel.

XM706 XM706 vyráběla firma Cadillac Gage, vozidlo je známé i pod označením V-100 Commando. Konstruktéři začali na V-100 pracovat v roce 1962. Jejich úmyslem bylo zkonstruovat levné víceúčelové vozidlo s pohonem 4x4, které by se mohlo používat v různých částech světa a za všech klimatických podmínek. V-100 bylo jednoduché konstrukce a při výrobě se využívaly některé běžně dostupné komerční i vojenské součástky.
Předpokládané využití byla přeprava vojáků, jako doprovodné vozidlo konvojů, průzkumné vozidlo, hlídkové vozidlo, nebo jako vozidlo používané při pouličních nepokojích. V-100 zajišťovalo posádce ochranu proti pěchotním střelným zbraním a proti střepinám, dobrou ochranu poskytovalo také při najetí na minu.
V-100 nebylo původně určené pro americké ozbrojené síly, ale hlavně na vývoz, přesto ho ve Vietnamu Američané používali. Velkým uživatem byla také jihovietnamská armáda.

XM706 První V-100 se ocitnul ve Vietnamu v listopadu 1963 a jednalo se o druhý prototyp, který zkoušeli američtí poradci. První sériové V-100, už pod označením XM706, byly dovezeny do Vietnamu v říjnu 1965.
Osádky XM706 chtěly silnější výzbroj než kulomety 7,62 mm, se stejným návrhem přišli i poradci, kteří zkoušeli druhý prototyp. Kromě malé ráže byla slabinou i malá kapacita nábojů, střelec měl ve schránce jen 500 nábojů nábojů na zbraň, potom musel nabíjet. Některé posádky to vyřešili namontováním dalších kulometů na korbu. XM706 byl dobře chráněný při výbuchu miny, obvykle byly zničeny jen pneumatiky nebo nápravy, ale posádce se většinou nic nestalo. Horší to bylo s ochranou proti RPG, ty dokázaly XM706 řádně pocuchat.

XM706E1 padl do oka také vojenské policii, která ho chtěla využít při doprovodu konvojů. Military Police doprovázela konvoje v džípech M151 MUTT, a ty, i když byly často dovybaveny slabým pancířem, nemohly poskytnout posádce dostatečnou ochranu. Armáda neměla ve výzbroji žádné kolové obrněné vozidlo a tak se pro Military Police objevil XM706 v pravý čas. Vojenská policie sledovala V-100 už někdy od roku 1964, ale až v květnu 1967 dostala povolení vůz otestovat. Od ARVN si zapůjčila šest kusů a k testování přidělila 720. a 504. praporu MP (každý prapor obdržel tři stroje). Vojenská policie sice odhalila některé nedostatky, podobně jako ARVN se jí nelíbila slabá výzbroj, přesto se na jaře 1968 rozhodla XM706 objednat 72 strojů. Cadillac Gage ale nestíhal V-100 vyrábět, proto první kusy, pod označením XM706E1, obdržela Military Police na podzim 1968. Vozidla používal 720. a 504. prapor MP.

XM706E2 byla verze určená pro US Air Force Security Police ve Vietnamu. USAF Security Police zabezpečovala ochranu leteckých základen, se svými vozidly objížděla perimetr základen a pátrala po stopách Vietkongu.
XM706E2 se na první pohled liší od předchozích verzí nepřítomností věžičky. Místo ní měla velký dvoukřídlý poklop obklopený pancéřovou "ohrádkou", na které byly i úchyty na zbraně. Stroje USAF byly opatřeny tříbarevným kamuflážním nátěrem, narozdíl od olivově zelených strojů US Army a ARVN.
USAF nepoužívala XM706E2 jen ve Vietnam, ale i na ochranu leteckých základen v Thajsku a na Filipínách. Do Vietnamu byly první XM706E2 dopraveny ke konci roku 1968.

LVTP5 LVTP5 (Landing Vehicle, Tracked, Personel, Mark5), další z amerických vyloďovacích vozidel. Tento typ vozidla se označuje jako amtrack (Amphibious Tracktor) a jejich hlavním úkolem je doprava prvosledových invazních jednotek na pobřeží. Kromě základní verze LVTP5 existují velitelský LVTC5 (LVT, Command, Mark5), ženijní LVTE1 (LVT, Engineer, Mark1), vyprošťovací LVTR1 (LVT, Recovery, Mark1) a s houfnicí M49 ráže 105 mm LVTH6 (LVT, Howitzer, Mark6). LVTP5 byly vyráběny od poloviny 50.let, na začátku 70.let je u USMC začala nahrazovat modelová řada LVTP7.

Tokarev TT Výroba Tokarevu TT (nebo také pistole TT vzor 1930 - TT znamená Tula,Tokarev) začala právě v roce 1930. Pistole vyráběné po válce mají na pouzdru závěru jemné rýhování místo svislých žlábků. Po druhé světové válce byly tokarevy vyváženy do spřátelených zemí.

Mosin-Nagant Dlouhá verze této pušky byla přijata v Rusku do výzbroje již v roce 1891. Ve výzbroji zůstala až do druhé světové války, kdy ji nahradila karabina vzor 1938. Pušky ruského konstruktéra S. I. Mosina používala hlavně severovietnamská domobrana, alei severovietnamští odstřelovači. Ti používali zbraně vybavené optickými mířidly, tyto sniperské pušky používali odstřelovači Rudé armády ve druhé světové válce.

Simonov SKS-45

Karabina Simonov SKS (Samozarjadnyj Karabin Simonova) vznikala v letech 2.světové války pro tehdy nový náboj 7,92 x 39 mm. Do výzbroje se dostala po 2.světové válce, u prvosledových jednotek ji rychle vystřídal Kalašnikov AK-47. SKS je prý velmi dobrá zbraň, přesnější než AK-47. Byla vyráběna i v jiných zemích, např. v Jugoslávii (puška M59/66), NDR (Karabiner-S), KLDR (karabina Typ 63) nebo v Číně (samonabíjecí karabina Typ 56). Celkem bylo vyrobeno asi 15 milionů karabin SKS.

Kalašnikov AK-47 Avtomat Kalašnikova (AK) je jedna z nejoblíbenějších a zároveň nejrozšířenějších útočných pušek. Konstruktér M.T.Kalašnikov se nechal inspirovat prapředkem všech útočných pušek, německým MP 43 neboli Sturmgewehr 44. V Sovětském svazu byl AK-47 zaveden do výzbroje v roce 1951. Kalašnikov je vyráběn v řadě dalších zemích a pro další konstrukce se stal vzorem. Nemohl chybět nikde tam, kde probíhal "národně osvobozenecký boj" (a také se prostřílel až na vlajku Mosambiku). Ve Vietnamu se používaly také čínské kopie označované jako Typ 59, většina z nich se dá poznat podle sklopného bodáku. AK-47 používali i Američané (a také třeba Australané), zvláště od speciálních jednotek. Do vrtulníků ho nosili také někteří pátrači, protože byl kratší než M-16. Podle některých nemohlo komunisty nic naštvat víc, než to, když na ně stříleli jejich vlastní zbraní. AK-47 je spolehlivá zbraň se snadnou údržbou.

MAT 49 Komunisté měli ve výzbroji kopii francouzkého samopalu MAT 49. Od francouzkého originálu se lišil prodlouženou hlavní a použitým nábojem 7,62 mm TT. MAT 49 má drátěnou výsuvnou ramenní opěrku, objímku pro zásobník lze v přepravní poloze sklopit dopředu. Na zadní pažbičce je automatická pojistka.

* data francouzkého originálu (kromě náboje)

Sudajev PPS-43 Samopal Sudajev vzor 1943 získal pověst nejlepšího sovětského samopalu druhé světové války. Kromě dřevěné pažbičky je celý zhotoven z kovu. Přesto bylo množství kovu potřebného na výrobu jednoho kusu dvakrát menší než u PPŠ-41. Šetření materiálem bylo na místě, výroba samopalu započala už v roce 1942 v obklíčeném Leningradu. Po válce ho Sovětský svaz dodával svým spojencům, v hojném počtu byl používán v Číně a Koreji. V Číně byl samopal také vyráběn pod názvem Typ 43.

K 50M

I když to na první pohled není patrné, K 50M je vietnamskou modifikací sovětského Špagina PPŠ-41, nebo spíše jeho čínské kopie Typ 50. Plášť hlavně je zkrácený, místo dřevěné pažby má K 50M drátěnou výsuvnou ramenní opěrku (připomínající MAT 49) a pažbičku, ne nepodobnou AK-47.

Dragunov SVD Dragunov SVD (Snajperskaja Vintovka Dragunova) byl zaveden do výzbroje v roce 1963, vnějším vzhledem se podobá AK-47. Puška je vybavena čtyřnásobným optickým zaměřovačem PSO-1 se zabudovaným dálkoměrem s osvětlením při slabých světelných podmínkách. Dalekohled má vlastní infračervený detektor, který dokáže zjistit nepřátelské zdroje. Zbraň pracuje v poloautomatickém režimu a je přesná do vzdálenosti 600 metrů. Kopie pušky SVD byly vyráběny i v Číně.

Browning Automatic Rifle M1918

Další ze zbraní vynikajícího konstruktéra Johna M. Browninga vznikla ke konci 1.světové války. V roce 1930 se začala vyrábět verze M1918A1 a v roce 1939 pak verze M1918A2. Ta mohla střílet pouze dávkou, ale s možností volby 450 nebo 650 ran za minutu. Zbraň byla používána ve 2.světové válce a v Koreji. I když je BAR zbraň americká, mám jí zařazenou mezi zbraněmi používané VC a NVA. BAR byl jedna ze zbraní, kterou Američané v poměrně velkých počtech zabavovali. Prvním zdrojem pro komunisty byla nejspíš výzbroj po Francouzích, dalším zdrojem byla pravděpodobně Čína, která byla velkým dodavatelem zbraní Severnímu Vietnamu a skončily tam i zbraně ukořistěné v Koreji.

DŠK Standartní těžký kulomet Sovětské armády, vyrábět se začal v polovině 30.let, v roce 1938 a 1946 byl modernizován. Kopie tohoto kulomety byly vyráběny v Číně a také v Rumunsku a Pakistánu.

Děgťarev RPD

Lehkou podpůrnou zbraň RPD (Ručnoj Pulemjot Děgťareva - Američané si zkratku upravili na Rapid People Destroyer) začal konstruktér V.A.Děgťarev vyvíjet za druhé světové války. Do výroby se RPD dostal až po válce, počátkem šedesátých let ho ve výzbroji Sovětské armády vystřídal RPK, podobná zbraň konstruktéra Kalašnikova. Ve výrobě RPD pokračovali Číňané (Typ 56-1), vyráběl se i Severní Koreji (Typ 62).

M1 Garand Garand M1 byla přijata do výzbroje v roce 1936 a v roce 1940 byla modernizována. Střílí nábojem .30-06 (7,62 x 63 mm). Garand byl oblíbený pro svoji spolehlivost, ale nepříjemné bylo, že neumožňoval dobíjení jednotlivými náboji v přestávkách mezi střelbou. Další nepříjemností bylo vyhazování prázdného rámečku po vystřelení posledního náboje, zvlášť když rámeček dopadl na tvrdý povrch. Ve Vietnamu byla M1 na začátku války používána vojáky ARVN.

Thompson M1 Thompson M1 vychází ze známého gangsterského modelu s pažbičkou (Thompson 1921), který byl dále modernizován (Thompson 1928). V letech druhé světové války bylo potřeba zlevnit a zjednodušit výrobu, proto vznikl M1. Hlavní odlišností byla změna závěru z částečně uzamčeného na neuzamčený. Pozdější verze měla pevný zápalník v čele závěru a pevné dioptrické hledí. Tato verze se označuje jako M1A1.

M60

Standarní kulomet amerických ozbrojených sil ve výzbroji od roku 1958. Vznikl jako náhrada za kulomet M1919 a M1918 BAR (Browning Automatic Rifle). Je vybaven vyměnitelnou hlavní, hlaveň by se měla měnit po 100 výstřelech. Byl používán na vozidlech (např. M151, M113 atd), upravenou verzí (M60C a M60D) byly vyzbrojeny vrtulníky i letadla (OV-10 Bronco).

M1, M2 Carbine Karabina M1 byla vyrobena v roce 1942. Je to lehká, snadno ovladatelná zbraň, ale s malým dostřelem, protože používá pistolový náboj. Verze M1A1 má pažbičku a sklopnou kovovou ramenní opěrku. V roce 1944 vznikla M2, která umožňuje střílet jednotlivými ranami nebo dávkou. Používá také zásobník o větší kapacitě a pod hlavní má nálitek pro nasazení bodáku. Na modifikaci M3 je možné namontovat infračervený zaměřovač. Ve Vietnamu tyto karabiny používali někteří vojáci od speciálních nebo polovojenských jednotek.

Colt 1911 Jak už název napovídá, byl Colt M1911 přijat do výzbroje právě v roce 1911 a je také známý pod názvem "Government Model". Střílí nábojem .45 ACP (Automatic Colt Pistol). Po modernizaci v roce 1921 je pistole označována jako M1911A1. Kromě důstojníků nebo pilotů vrtulníků ji ve Vietnamu nosili jako osobní zbraň vojáci vyzbrojeni kulometem M60 nebo granátometem M79.

Smith & Wesson Mk22 Mod 0 "Hush Puppy" Upravený model S&W M39. Hlaveň je prodloužena a opatřena závitem pro našroubování tlumiče. Kvůli tlumiči bylo potřeba zvýšit mušku i hledí. Smith & Wesson "Hush Puppy" používali ve Vietnamu SEALs, do výzbroje byl přijat někdy v roce 1967.

XM177E1, XM177E2 Commando

Zkrácená varianta pušky M16 vyvinutá firmou Colt. XM177E1 (Model 609) má oproti M16 hlaveň zkrácenou na polovinu, jiný tvar předpažbí, výsuvnou pažbu a chybí úchyt na bodák. Zkrácením hlavně se snížila přesnost střelby na dlouhé vzdálenosti. Protože se zvětšil úsťový záblesk, má Commando jiný, delší tlumič ohně než ostatní M16.

Další verzí, kterou ve Vietnamu pravděpodobně používali příslušníci USAF Air/Security Police byla GAU-5/A (Model 610). Tento model je vlastně XM177E1, ale bez zařízení na ruční dovření závěru. Jen tak pro zajímavost, USAF Security Police měla tuto zbraň ve výzbroji ještě v 90.letech.

V polovině roku 1968 se začala vyrábět verze XM177E2 (Model 629) s hlavní prodlouženou na 292 mm, měla také delší tlumič ohně - 114 mm, XM177E1 měla tlumič ohně dlouhý 89 mm. Pod delší hlaveň bylo možné podvěsit granátomet XM148 nebo M203. Zkrácené verze byly ve Vietnamu známy jako CAR-15, trochu to působí zmatek, protože označení CAR-15 nesla jedna z předchůdkyň XM177 s modelovým číslem 607.

Protějškem XM177E2 u USAF byla GAU-5/A/A (Model 630), lišila se zase tím, že neměla "doražeč závěru".

Kulsprutpistole M 45 Carl Gustav Výroba tohoto švédského samopalu začala v roce 1945. V Egyptě se vyrábí v licenci pod názvem "Port Said". US Special Forces používaly ve Vietnamu přepracovanou verzi s pevným tlumičem místo běžné hlavně.

China Lake NATIC

Tento experimentální granátomet vznikl v kalifornském China Lake Naval Surface Warfare někdy v roce 1968. Opakovací granátomet se systémem pump action má pod hlavní zásobník na 4 granáty. Ve Vietnamu ho pravděpodobně testovaly jednotky SEAL. Vyrobeno bylo 20 - 30 kusů.
Nevím jestli existuje nějaké oficiální označení granátometu, nejčastěji se označení spojuje s místem vzniku a granátomet tak má označení China Lake NATIC, China Lake Model, China Lake Pump-Action Grenade Launcher apod.

XM174 Automatický granátomet XM174 vyráběla firma Aerojet Ordnance Manufacturing Company někdy od poloviny 60.let, ve Vietnamu se objevil někdy kolem roku 1968.

Používaly ho jednotky U.S.Army, USAF a USMC. U armády to byla Military Police, u USAF pak jednotky Security/Air Police, snímek dole je ale od další jednotky USAF, vrtulníkové 20.SOS. U USMC ho měla používat pěchota, nevím ale jestli pravidelné jednotky, já jsem na něj "narazil" u jednotek CAP.

Granátomet byl obvykle umístěn na trojnožce nebo na vozidlech (např. M706), dal se ale nosit i na popruhu přes rameno (tak ho měly nosit u USMC). Do granátometu se "ládovaly" stejné granáty jako do M79, munice byla v zásobníku na 12 granátů.

Savage/Stevens Model 67

Když jsem hledal informace o opakovacích brokovnicích používaných ve Vietnamské válce, narazil jsem většinou na známé typy jako Ithaca Model 37, Mossberg 500, Winchester 1200 a Model 12 nebo Remington 870. Z fotografií jsem znal ale tuto brokovnici, ke které mi chybělo jméno. Horkotěžko jsem jí identifikoval jako Stevens Model 67. Navíc v roce 1920 koupila firmu J. Stevens Arms firma Savage Arms a brokovnice se objevuje i pod jménem Savage Model 67 a aby toho nebylo málo tak i Springield Model 67. Bohužel, znovu zde mohu použít slova Forresta Gumpa, hlavního hrdiny mého oblíbeného filmu: "A to je asi tak všechno, co vám k tomu můžu říct."

Browning M1919 caliber .30 Kulomet M1919 vznikl po první světové válce. Modifikace M1919A4 pochází z poloviny třicátých let a stala se standartní zbraní pro všechny druhy vojsk. Ve výzbroji ho v šedesátých letech nahradil kulomet M60. Ve Vietnamu byl používán hlavně příslušníky polovojenských jednotek nebo na vozidlech či plavidlech.

M79

Granátomet M79 ráže 40 mm zvaný "Thumper" nebo "Blooper" byl zaveden do výzbroje počátkem 60.let. Byl používán na vzdálenosti od 50 do 400 metrů a ideálně tím vykrýval prostor mezi hodem granátu a střelbou z minometu. Od roku 1967 byl M79 nahrazován granátometem XM148 a definitivně pak od roku 1969 granátometem M203. Tyto granátomety byly používány v kombinaci s M16 a pomáhaly tak zachovat palebnou sílu družstva, střelec s M79 byl obvykle vyzbrojen pouze pistolí Colt 1911. Granátů ráže 40 mm existuje několik typů, kromě fragmentačního jsou to kouřový, se slzným plynem CS, světlice, s flešetkami nebo brokový.

M40 Vojenská verze lovecké pušky Remington 700-40, používaná odstřelovači USMC. Zbraň nemá žádná mechanická mířidla, jako zaměřovací dalekohled se používal Redfield AccuRange 3x-9x s měnitelným zvětšením od trojnásobného po devítinásobné. První pušky M40 dorazily do Vietnamu na jaře 1967.

Od osmdesátých let používá Námořní pěchota pušky M40A1 s pažbou ze skelných vláken a zaměřovačem Unertl s desetinásobným zvětšením.

M203

Granátomet M203 se dal dvěma šrouby připojit k jakékoliv pušce M-16. Sklápěcí mířidla nahoře na předpažbí jsou od 50 do 250 metrů, na "držadlo" se dá připevnit hledí s kvadrantovou stupnicí s nastavením od 50 do 450 metrů, ale na žádné fotce z Vietnamu jsem toto hledí neviděl.

Když dojde munice je to hrozné, když nejste schopní vyměnit zásobník je to ještě horší. Pokud preferujete 3 točáky přilepené na sebe je tento článek pro Vás ztráta času.

Prázdný zásobník

Jsou tři možnosti, První je odhodit zásobník do odhazováku. Odhazovák je vak na stehno (nebo někam kde vám to vyhovuje) do kterého se odhazují vystřílené zásobníky. Druhá možnost je udělat na zásobníky madpull (poutko/úchytka na spodku zásobníku), a ten zavěsit za karabinu připevněnou někde kde Vám to vyhovuje. Např. levé rameno (držíte li zbraň v pravé ruce). No a třetí možnost je zásobníky odhazovat ale není to nejšťastnější možnost

Madpull

Slouží k rychlému vytažení zásobníku ze sumky, a po vystřílení na zachytnutí za karabinu. Je to v podstatě takové oko na konci zásobníku. Dá se buď koupit za ne malé peníze z plastu nebo gumy a to jen na určité typy zbraní (MP5,AK,M4, atd…). Proto bude asi lepší vyrobit si vlastní, které vás přijdou na 50 Kč. Potřebujeme nůžky zapalovač, padákovou šňůru, lepící pásku (látkovou/elektrikářskou).
Uřízneme asi 15 cm kousek padákovky, na konci uděláme uzlík a zatavíme, aby se nepárala.
Konce připevníme k bokům zásobníků a izolepou nebo padákovou upevníme.

Vytažení zásobníků ze sumky

Otevření sumky hraje taky důležitou časovou roli, jelikož zásobník se ze zavřené sumky špatně tahá. Otevírání může být různé - plastová spona, suchý zip, kolíčky.
Nejlepší mi přijde suchý zip + oko, a kolíčky které používá německá armáda na svých sumkách (dnes už i česká). Plastová spona je pomalá a špatně se sní manipuluje.
Takže suchý zip + oko. Suchý zip proto, že když vytáhnete první zásobník tak není čas sumku zapínat, to za vás udělá suchý zip. Oko aby se dala sumka rychle otevřít.

Další variantou je přilepení/připevnění více zásobníků k sobě, ale max. 4 je to nepraktické, překáží to, atd…

Před nějakým časem jsem přibyl do Ostravy a snažil se najít zde nějaký obchod, kde bych mohl sehnat pořádný popruh. Pochopitelně "taktický".....
Svoje snahy něco tady hledat jsem však rychle vzdal a rozhodl jsem se pro výrobu vlastního tříbodového taktického popruhu.
Pro všechny hnidopichy - toto je pouze jeden ze způsobů. Už při výrobě jsem přišel na další. Proto nevylučuji, že existují i lepší řešení.

Navštívil jsem galanterii a zakoupil "suroviny". Nutno podotknout, že jsem svoje požadavky značně předimenzoval a tak jsem si koupil věci nutné k výrobě minimálně 2 popruhů s celkovou útratou asi 130 Kč za vše, co je na obrázku. Rozpočítame-li to na jeden popruh, dostaneme následující cifry.




nylonový popruh 8 Kč/m cca 2 metry 16Kč
oka 2 Kč za kus 2 ks 4 Kč
batohová přezka 4 Kč 1 ks 4 Kč
karabina 8 Kč 1 ks 8 Kč
-------------------------------------------------------------------------------
celkem 32 Kč

Přestože cena podobných popruhù na trhu není závrátná (od 230 Kč výše), pro chudého airsofťáka, který si umí zalátat kalhoty je toto asi jednoznačná volba. Teď už ale přímo k postupu výroby.



Zakoupená přezka musela projít menší úpravou, zřejmou z obrázku. Pro mé účely totiž byla potřeba pouze jedna příčka.








Vlastní popruh se skládá ze dvou částí. Z obrázku je patrné, že jeden konec popruhu je zakončen plastovým okem.







Druhá část slouží k přepínání mezi normálním a "CQB" ponosem. Stačí k sobě sešít druhé plastové očko a samcovou část přezky. Tento díl by měl být co nejkratší, proto s popruhem šetřete. Jak je vidět z obrázku, moje verze tomuto požadavku nevyhovuje. Klidně jsem mohl celkovou délku zmenšit na třetinu - cca 7mm.


Jak říká Donutil - "Kdo se mi tady zamoce, už se mi z toho nevymoce." Takže teď přichází na řadu šmodrchání.
Není to nic složitého. Na předem připravený popruh navlečeme druhý díl. Provlečením skrz očko na konci popruhu vytvoříme jakousi smyčku. Touto smyčkou se bude upravovat délka popruhu.
Jediný problém může vzniknout tím, že vám vidlice bude směřovat opačným směrem. Proto doporučuji udělat to polopaticky - zkontrolujte si to podle obrázku.

Nyní můžete polotovar nasadit na zbraň. Jak je vidět, s SD6 není žádný problém. Ostatní zbraně budou možná potřebovat menší úpravy. Jen tak namátkou mě napadá M16 a některé její klony, které mají oko pro protažení popruhu na spodní hraně pažby, což je nežádoucí.
Lze to ale vyřešit jednoduchým trikem, který je nad rámec tohoto článku. Stačí do Google zadat termín "tactical sling" a po několika odkazech budete vědìt, o čem je řeč. Je to kus popruhu, který se omotá kolmo na osu pažby. Výroba by neměla být složitá.

Posledním úkonem je na volný konec popruhu našít karabinu a druhý díl přezky. Ani tentokrát se nebojte udělat to těsnější.
Opět to chce použít selský rozum. Mohlo by se vám stát, že tyto dva díly prohodíte a pak se budete divit, že vám to nefunguje. Obrázky snad ale mluví jasně.
Nelze si nevšimnout, že moje karabina je trošku dost mimo mísu. Už při její koupi jsem ovšem počítal s nutnými úpravami. Stejně jako úchyt na pažbě, je i přichycení k hlavni dost individuální. Neměl by to pro vás být žádný problém.
Možná ještě jedno upozornění - chci-li teď popruh ze zbraně sundat, musím buď rozpárat přední část, nebo odmontovat pažbu a vysunout tak drátové oko, čnící z těla zbraně. To přirozeně platí jen v mém případì. Není ale od věci na to pomyslet.

Závěrem snad jen první dojmy. Objektivně musím přiznat, že jsem ze svého díla poněkud zklamán. Není to ale chyba popruhu samotného. Jde o to, že MP5 SD6 je opravdu malá a tak ten CQB ponos není až tak znát. Možná se ale mýlím a po několika akcích změním názor. To se teprve ukáže. Každopádně mám vcelku pohledný popruh za 32 Kč.

Maskování zbraní

Smysl nastříkání/namaskování zbraně nemá ten že by to mohlo vypadat akčně. Ale ten že to částečně zruší tvar/obrys zbraně-hranaté věci. Jelikož černá v lese moc razí. Maskování může být různé.

Proužky ze starých maskáčů, hadr, různé síťky

Toto není příliš dobré řešení, protože proužky a látka všelijak plandá, překáží a zbraň se špatně drží. Občas se stane že se vám třeba kousek proužku či hadru dostane přes mířidla a to může mít hrozné následky. Ale má to zase tu výhodu když nechcete mít maskovanou zbraň čistě a jednoduše hadru/síťku/proužky sundáte.

Sprej

Neplandá, nepřekáží, nevadí při držení, nejlepší řešení. A pokud se vám už maskování nebude hodit není problém sprej odstranit tedy určité typy. Je v podstatě jedno jakým stylem to nastříkáte, jestli tečky, pruhy nebo cokoliv jiného. Nemá ani cenu se párat s nějakým vzorem maskáčů. Prostě uděláte pár čar různým sprejem a je to. A je také rozdíl když nastříkáte celou zbraň a nebo uděláte jen pruhy. Dobré barvy jsou hnědá, olivově zelená, jemně pískovou která se překryje olivově zelenou a vznikne světle zelená.

Když bude všechno hotovo přejeďte zbraň matným bezbarvým lakem. Zbraň se sice oprýská ale jen decentně a nebude vypadat jak s továrny právě vytáhlá.

Bohužel když už nesundáte sprej zbraň se bude později hůř prodávat, pokud tedy někdy budete uvažovat o prodeji, radši volte jinou alternativu než sprej.

Když už stříkáte zbraň nastříkejte rovnou i kolimátor, optiku, či jiné doplňky, když už máte zamaskovanou zbraň tak aby vás ještě neprozradil černý kolimátor či box na baterku.

Poměr barev:

Zelená - 2/8
Olivově zelená 3/8
Hnědá 2/8
Písková 1/8

Co je to Hop-up

Hop-up (Higher operating power) je metoda působení na kuličku, která zvětšuje dolet bez použití dodatečné energie, využívající zpětné rotace kuličky.

Zpětné rotace se dosáhne pomocí gumové resp. silikonové překážky, která se nachází ve vrchní části začátku hlavně, o kterou zavadí kulička. Tření na vrchní části kuličky je větší na spodní části a proto dochází k rotaci kuličky.

Rotace pomáhá kuličce se při letu bránit gravitační síle ,která ji táhne dolů. Proto má rotující kulička ve srovnání s nerotující větší dolet. V základě tohoto principu je fyzikální princip Bernulliho, ten který vysvětluje teorii síly nadnášecí křídla.

Když rotující kulička prochází atmosférou hustota vzduchu nad kuličkou je nižší, než pod ní. Proto vzniká síla, která zvedá kuličku,která se brání gravitační síle, která působí na každý předmět dle známé formule 9.81m/s².

Daniel Brunelli svého času zjistil spojení mezi pohybem plynu(nebo tekutiny) a jeho tlakem. Tlak v rychle pohybujícím se plynu(nebo tekutině) je menší, než v pomalu pohybujícím se plynu. Tento princip používají letadla pomocí tvaru křídla. Vrchní část křídla u letadla je ohnutá, a proto stlačuje vzduch pod křídlem a nutí ho pohybovat se rychleji než pod křídlem.

Když kteroukoli kouli roztočíme, na straně směrem její rotace vzniká dodatečná síla např.: Když kouli hodíme s levotočivou rotací(proti hodinovým ručičkám), vytvoří se dodatečná síla, která tlačí kouli vlevo. Na tomto principu funguje Hop-up. Použití rotace, jako dodatečné síli např.: ve vakuu je zbytečné, protože neexistuje odpor a tlak vzduchu. Vzduch se na vrchní části kuličky zrychluje, a na spodní se zpomaluje, protože se potkají dva proudy vzduchu. Díky tomu vzniká nadnášející síla, která tlačí kuličku z oblasti vysokého tlaku do oblasti nízkého tlaku. Tento fenomen je znám jako síla Magnuse, konkrétně toto se používá u golfistů a tenisů při točených míčcích.

Existuje také druhotný efekt zpětného vrácení koule, který má vztah k turbulentním tokům, které vznikají za letící koulí. Když je kulička vystřelena bez rotace, jsou turbulentní toky symetrické a nemají žádný vliv na let kuličky. V případě udělení rotace kuličce se směry turbulentních toků korigují, v složení taky vzniká podtlak nad koulí, který zvětšuje nadnášející sílu působící na kuličku. Tento druhotný efekt je nám jako "efekt odklonění stopy". Toto můžete vidět na vlastní oči, když hodně přitáhnete hop-up kulička poletí nahoru.

Hlaveň se závitem. Závit - několik drážek v hlavni, které dodávají kulce rotaci kolem vlastní osy. Závity se používají ve střelných zbraních, ne kvůli prodloužení dráhy letu kulky, ale kvůli udělení stability kulce letící vzduchem.

Tento princip působí jen na sférické objekty. Poprvé se objevily závity u mušket, které používaly kulatou olověnou kulku(která se časem začala vyrábět podlouhlá, kvůli větší stabilitě). V době válek o nezávislost Ameriky na sobě Angličané pociťovali účinnost této novinky. Když kulka vcházela do hlavně, závity ji nutily se otáčet(u většiny zbraní levotočivé). V době letu vzniká efekt gyroskopické stability. Kterýkoli objekt, kterému udělíme rotaci kolem jeho osy je gyroskopicky stabilní.

V tomto se můžete přesvědčit, když roztočíte basketbalový míč a necháte ho rotovat na prstu. Čím větší rychlost rotace, tím stabilnější je míč a tím větší sílu je třeba použít na odklonění míče z osy rotace.

Tato stabilita nedovoluje špičce kulky kmitat ve vertikální ose a nutí se co nejdéle držet zadaného směru. Proto kulka vystřelená z hlavně se závitem s větší pravděpodobností trefí cíl. Čím větší rychlost rotace kolem své osy kulka má, tím delší dobu má stabilitu. Jenom do určité hranice. Příliš prudké závity budou odebírat více energie a také hodně zahřívat hlaveň.

Představte si vlček(hračka využívající rotace). Čím rychleji se točí, tím déle stojí. Čím pomaleji se bude otáčet, tím kratší dobu bude stát. To samé platí u kulky.

CO TO VŠECHNO ZNAMENÁ?

Vlastně závit a hop-up udělují kulkám odlišné vlastnosti. Závity zvyšují přesnost, a jako druhotný efekt zvyšují dolet. Hop-up zvyšuje dolet s druhotným efektem zvýšení přesnosti.

Pro větší přesnost by se teoreticky dala vyrobit Airsoftová zbraň s hlavní se závitem, ale proto by se musel zvýšit výkon zbraně, zvětšit hmotnost kuličky a tvar kužele. V tomto případě by se zvýšilo riziko ublížení na zdraví.(a na co vymýšlet když už existují výkonné ostré zbraně).

RADY ZAČÍNAJÍCÍM AIRSOFŤÁKŮM

V následujících řádcích bych chtěl začínajícím poradit s orientací ve světě zvaném airsoft. Předpokládám, že lidé kteří čtou tento článek jsou úplní zelenáči nebo začátečníci, kteří si chtějí rozšířit airsoftové obzory...

1) AEG (Automatic Electric Guns)



Jedna z konstrukčních verzí jsou elektricky poháněné zbraně, označované jako AEG's (Automatic Electric Guns). Energie je kuličce dodávána stlačením vzduchu ve válci pístem obdobně jako u manuálních zbraní, ale v tomto případě je píst natahován elektromotorkem. Elektrickou energii dodává NiCd akumulátor, uložený uvnitř pažby nebo předpažbí zbraně. Mechanismus pracuje se stejnoměrným proudem o napětí 8,4 V, nebo 7,2 V podle typu připojeného akumulátoru. Elektrická energie je v elektromotorku měněna na mechanickou energii, a ta je následně převáděna přes ozubené soukolí a hřeben na píst. Ten stlačuje pružinu až do bodu zadní úvrati. Potencionální energie pružiny je následně použita k dopřednému pohybu pístu. Ten stlačuje vzduch, který působí na kuličku a uděluje jí kinetickou energii potřebnou k jejímu vystřelení z hlavně. Zbraň je možné rozdělit na několik základních konstrukčních bloků: Mechabox a motorek, HOP-UP systém, hlaveň, elektroinstalace, plasto-kovový obal a zásobník.



Výhody a nevýhody AEG:

+ je možné střílet rychle za sebou

+ možnost i dávky(u některých zbraní i burst-střelba po 3 kuličkách)

+ pohon zbraně je málo nákladný



- snad jen to,že kuličky rychle mizí ze zásobníku :-))









2)Plynovky



Další z kategorií jsou tzv. plynovky. Ať už krátké či dlouhé, fungují na stejném principu - hnací medium vystřelí kuličku z hlavně. U těchto zbraní ale, na rozdíl od manuálů (a AEG, samozřejmě), kde je tímto médiem stlačený vzduch, žene kuličku speciální plyn CO2 ,Flon nebo takzvaný "zelený plyn" (Green Gas) z plynového zásobníku v těle zbraně. Tento mechanismus umožňuje střelci vypálit více ran v kratším časovém úseku ,než se zbraní natahovanou manuálně.

Tyto plynové zbraně se dále dělí na zbraně s "blowbackem" nebo bez "blowbacku", neboli na zbraně se zpětným pohybem závěru jak u reálných zbraní nebo bez zpětného rázu. Tohoto pohybu je samozřejmě dosahováno opět plynem. Dá se říci, že mnozí označují plynovky za nejefektivnější a nejvýkonnější AS zbraně, ale musím podotknout, že zde je dle mého značnou nevýhodou spotřeba a hlavně cena hnacího plynu (alespoň v Čechách). Plynovky používají nejčastěji tzv.elektrikáři jako záložky ke svým AEG.



Výhody a nevýhody plynových zbraní:

+ možnost pálit více ran rychle za sebou (u některých zbraní i možnost dávky)

+ u některých zbraní je blowback (zpětný ráz jako u opravdových zbraní)

+ nemusí se natahovat



- drahé provozní náklady (plyn)



3)Manuály



Poslední z kategorií jsou manuály.Energie je kuličce dodávána stlačením vzduchu ve válci pístem podobně jako u AEG, ale v tomto případě je píst natahován manuálně. U těchto zbraní je životně důležitý hop-up,bez kterého by zbraně střílely jako ty známé "větnamky"



Výhody a nevýhody manuálů:



+ téměř žádné poruchy

+ jsou levné a mají nízké provozní náklady



- musí se natahovat

- málo upgrade

Snad každý kluk (a někdy i holka) běhal jako malý s ostatními spolubojovníky po sídlišti a s klackem v ruce mohutně ječel: "Pahahahaha! Seš mrtvej!". Jak šla léta dál, klacky se měnily za stříkací pistole a později za kuličkovky z hračkárny… a pak přišel Airsoft! Airsoft vznikl v Japonsku, jako odpověď na americký Paintball. Původně Japonci vyráběly makety reálných zbraní v měřítku 1:1, které si každý mohl pověsit na zeď jako dekoraci. Postupem času zbraně zdokonalili a "naučili" střílet kuličky. Nejprve po jedné a později i dávkou. Kvůli zvýšení dostřelu byl vynalezen systém hop-up, bez kterého si již dnes nikdo zbraň nedokáže představit.

Jak již bylo naznačeno, v Airsoftu jde o zbraně a o boj. Stejně jako v Paintballu, jsou v Airsoftu obvykle dvě družstva, která stojí proti sobě. Většinou je úkolem se navzájem eliminovat. Zde si možná říkáte: "Aha, zelený mozky. Vojna je minula, tak dělaj blbiny!". Omyl! Věřte nebo ne, Airsoft je HRA jako každá jiná. Má pravidla a přesný průběh. Ačkoliv po sobě hráči střílí plastikové projektily o průměru 6 nebo 8 mm, jejichž rychlost se pohybuje okolo 100 m/s, nedochází tu prakticky k žádným zraněním.
Jak taková Airsoftová bitva probíhá? Nejdřív je třeba najít vhodnou lokalitu. Odlehlý kus lesa, rozvaliny domů, opuštěné JZD nebo bývalý vojenský prostor. To vše, po domluvě s příslušnými úřady, dokonale poslouží jako perfektní bojiště pro různé styly boje. Není to pouhé běhání a kropení všeho co se hýbe. V Airsoftu nevyhrává hrubá síla, ale chytrost a lest. Schopnost přelstít protivníka a napadnout ho ze zálohy se cení nejvíce. Není výjimkou, že tým 10 zkušenějších hráčů, je schopen se ubránit dvojnásobné přesile a to bez jediné ztráty ve vlastních řadách.
Airsoft se tedy dosti blíží průběhu reálné bitvy, až na to, že "umírání" je jen jako. A jak se umírá? Zasažený obvykle cítí nebo slyší zásah kuličky do svého těla. V rámci Fair-Play zvedne ruce a odchází z bojiště. Pokud zasažený nic necítí a neslyší, je na střelci, aby uvážil zda opravdu trefil a svůj zásah oznámil. Zasažený opět v rámci Fair-Play odchází. Jak vidíte, Airsoft je hodně o "férovosti" hráčů. Je to velmi dobré "síto", které určuje, že Airsoft hrají většinou rozumní a příjemní lidé, s nimiž zažijete spoustu skvělých okamžiků a zábavy.

Her můžeme hrát pár druhů Capture the flag - nebo taky boj o vlajky, dva teamy si určí vlajky a někde viditelně dají. Pak se bojuje o vlajky a ten team, který dobyje vlajku, vyhrál nebo se taky mohou dohodnout, že ji ještě musí odnést ke svojí vlajce.

Team Deathmatch:
Hraje se na vybití jednoho nebo druhého teamu.

Hamburger hill:
Určí se obrana nějakého kopce a ostaní ho dobývají. Kopec se považuje za dobytý, jakmile bude dobytá vlajka.

Mapový Airsoft:
Na mapě se určí místo o velikosti 1x1 km. Jeden team si určí vlajku a druhý se zakempuje. Před bojem se teamy vůbec nevidí, je to asi tak, že se domluví ještě den před akcí a jeden team, který čeká v sektoru, vyjde např. ráno a druhý podle mapy hledá, Ti vyjdou třeba odpoledne. A až se najdou tak musí dobýt vlajku.

Counter - Strike Airsoft:
Určí se dva týmy - teroristé a třeba nějaká zásahová jednotka. Teroristé hlídají nějaký předmět, který má zásahová jednotka za úkol ukrást. Zásahová jednotka je vysazena 0,5 - 1 km od stanoviště teroristů, musí najít a ukrást předmět hlídaný teroristy a dostat se s ním zpátky na místo vyzvednutí, a teroristé nesmí zabít ani jednoho člena jednotky.